SMYSL ŽIVOTA

25. dubna 2015 v 12:23 | Lucie Mészárosová |  Smysl života
SMYSL ŽIVOTA

Obtížný úkol ke zpracování,
přemýšlet nad smyslem života z nenadání.
Kde jinde začít než-li na samotném začátku,
ku příkladu u mého úplného počátku.

Brzy tomu již bude 20 let,
kdy moje tvář poprvé zřela zdejší svět.
S plynoucím časem se i mé smysly života střídaly,
avšak ty dnešní nad tehdejšími vyhrály.

V dobách kdy plenky jsem nosila,
jsem nejvíce po matčině doteku toužila.
Zkrátka k mému uspokojení,
stačilo rodičovského pohlazení.

Za mých batolecích let,
přemohl mě chtíč, prozkoumat okolní svět.
Poznávat věci z jiného pohledu,
zkrátka tak, jak to jako dítě dříve nedovedu.

V předškolním věku pro mne prioritou bylo hraní,
na kuchařku, zpěvačku, či prostě dospělou paní.
Pochopila jsem zde i smysl lásky a přátelství,
věřte mi, řeknu vám, to bylo vítězství.

Náhle nadešla chvíle do školy jíti,
a opět vyspělejší osobností býti.
Smysl života jsem nalezla v učení,
avšak nelžeme si, dnes mi připomíná spíše mučení.

V pubertě nastala však vzpoura,
kdy projevila se má po popularitě touha.
V mozku zkrat, rozum stranou,
mé vzpomínky na tyto dny se zde vanou.

Objevovat tajemství alkoholu a cigaretového kouře,
tu nešlo mluvit již o nějaké vzpouře.
Byla to spíše přeháňka veliká,
která se objeví a po chvíli uniká.

V 16 letech nastala krize,
přičemž rapidně se změnily mé na svět vize.
Souvísejíc s mého přítele ochořením,
zejména tedy s pocitem vyhoření.
Smyslem života se pro mne stalo každodenního života užívání,
a s pocity vnitřního uspokojení usínání.

Za rok nadešel čas se rozloučiti,
a opět silnou pokusit se býti.
Není však lehké říci milovanému člověku sbohem,
a chodit pouze tupě zírat na náhrobní kámen.

S časem však i tyto bolestivé vzpomínky mizí,
je pravdou, že dnes mi připadají téměř cizí.
Lepší je vzpomínat na ty pěkné společně strávené chvíle,
i když jsou dnes vzdálené tisíce míle.

Trvalo to téměř rok,
a nebyl to snadný krok,
do nového života tou správnou nohou jíti,
a milovanou osobu po svém boku nemíti.

Z pocitů prázdna, smutku a chladu,
věřila jsem, že se dostati dovedu.
Z přítele milovaný člověk se stal,
netrvalo dlouho a své city mi najevo dal.
Najednou můj život smysl opět získal,
kde, kdo jiný by si na mém místě radostí pískal.

Jednu věc jsem schopna říci bez nadsázky,
neobejdu se bez partnera, rodiny,přátel čili lásky.
Tohle jsou věci, které dávají mému životu vždy smysl,
i když lec komu nemusí to bráti mysl.

Rodina ta tu pro mě jako první byla,
a já si její podpory vždy velmi vážila.
Jsou lidé, kteří do našich životů jen na chvíli vstoupí,
ale úžasná rodina ta nikdy neustoupí.

Přátelé ti jsou jako má hnací síla,
která mě žene kupředu a jsem díky ní čilá.
Nechybí jim schopnost empatie,
té, která v nich nikdy nezahyne.

Součástí těchto smyslů je pro mne i práce,
která není pro mě přítěž, ale legrace.
Lepšího pocitu užitečnosti není,
než-li do spokojené tváře pacienta pohledění.

Dělat práci s láskou je asi mnoha z nás sen,
zejména je-li možné zpříjemnit i druhým lidem den.
Mnohdy postačí i pro nás pouhé naslouchání,
které možným potížím zabrání.

Co jsem se tímhle vším pokusila říci?
ať máme jakékoli cíle, nejsme viníci.
Každý z nás má jiná přání či touhy,
a výčet jich může býti neskutečně dlouhý.

Zkrátka jsou věci, ve kterých se lišíme,
a hlavně, s postupem času své názory měníme.
Zítra, za týden, za rok či léta,
si třeba opět uvědomím jak moje duše vzkvétá.
Je jen ve hvězdách, co bude dávat v budoucnu mému životu smysl,
a jaký bude mít se mnou Ten Nahoře úmysl.




foto: http://isiseuropa3bss.altervista.org/blog/category/scuola/religione/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama